Hrdinky smíření 

legenda o hrabání sena a ženách, kterým velcí muži stáli na ramenou

Silné, syrové, něžné i nadějeplné. Dvě herečky a praskající magnetofon. Řev, slzy, pohádky a nepodmíněná láska. 

“DCERA: Nevím, o čem s ním mám mluvit. Před majákem hoří oheň a u ohně postává On. Tohle je jeho oheň, jeho prostor, jeho kameny a jeho místo. A taky je tu spousta práce. Která padá na mě.”

Během ruské okupace se mnoho morálně nezlomných a statečných lidí nakonec zasadilo o to, že totalitní režim skončil. Ti nejznámější z nich byli muži. Po revoluci se z nich stali veřejně známé osobnosti a jejich příběhy známe. 

Zatímco oni bojovali za svobodu, v druhém plánu se dělo něco mnohem všednějšího. Jejich ženy pečovaly o děti, staraly se o domácnost a udržovaly komunitu spřízněných disidentů. Aby tohle všechno zvládaly, často zanechaly své vlastní práce či seberealizace. Muž mohl přijít domů z výslechu či z vězení, spočinout, dát si pivo a nabrat síly, aby dokázal vytrvat v boji za demokracii. 

Tohle ale není hejt na muže. Mluvíme se všemi. O tom, jak to zvládnout, když milovaný člověk mizí vždy ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebujete. O tom, jak si najít svůj svobodný prostor nesvázaný konformitou okolí. O tom, jak se vyrovnat s traumatem z režimu, který zavíral (hlavně) muže a z jejich žen a dětí dělal rukojmí. 

“MAMA: Vždycky těsně předtím, než přijede, změní se vzduch. Člověk cítí, že se blíží bouře. A pak fakt přijde. Určitě by na to šlo cvičit žáby.”

Je to příběh Matky a Dcery, které zůstaly ve stínu jejich otce a partnera. Z tohoto stínu se tak zhmotňuje příběh všech, jejichž práce není oceněná. Příběh všech, kteří s láskou čekají, až se otcové a manželé vrátí domů. Až do momentu, kdy čekat přestanou, emancipují se a najdou svou cestu aniž by toho druhého přestali milovat.