50 let vodního skautingu v Třebíči VI

Ilustrační foto
Autor: Petr Sázavský

Jaké bývaly vodácké „puťáky“, ukazuje slovem i obrazem vzpomínková publikace zachycující počátky třebíčského vodáckého dění spojeného s osobou MUDr. Aliho Pučalíka, která byla pokřtěna při každoročním Jezování na podzámecké nivě. Aliho skautský model byl jasný: po celoroční přípravě vyplul celý oddíl na tábor na některou z českých nebo slovenských řek. Dnes už je to jinak. Jaké dobrodružství, když na řece všechno je? Specializovaná cestovka přistaví lodě, pádla, vesty a barely a kdokoli může vyplout bez přípravy, protože lodě jsou nerozbitné. Na březích lákají osvěžovny, restaurace a kempy se sprchami, takže dnešní vodák nepotřebuje nic jiného než plavky a kreditní kartu. Jenže v šedesátých či sedmdesátých letech se muselo všechno k řece přivézt, dřevěné či laminátové lodě se dokola lepily, tábořilo se mimo civilizaci a v lodních pytlech se vozily zásoby, které bylo nutné stále doplňovat.

A tak pro ty, kteří ty časy nezažili, aspoň maličko na fenomén puťáků zavzpomínám. Lodě jsme většinou dopravovali nákladním vagonem, který zajišťoval vodák a zároveň nádražák Jarda Vejtasa. My jeli vlakem osobním a z cílové stanice si lodě i bagáž nosili k řece. Nejčastěji jsme jezdili na turistických laminátových kánoích, kdo chtěl zamachrovat, vzal si kánoi slalomovou. Příští rok už přenechal slalomku mladším, protože klečet od rána do odpoledne na obou kolenou za to nestálo. Pro nejmenší se někdy brávaly dřevěné pramice. Dopadlo to vždycky stejně: pramice kánoím nestačily, a tak se na nich postupně střídali nejsilnější pádlaři, zatímco malí se vyvezli jako háčkové u dospělých kormidelníků. Úplným extrémem bylo použití rybářské pramice se širokým zrcadlem z majetku odborářů tehdejšího Elitexu na Otavě 1976. Pomalejší loď neexistovala. 

Naopak skvělý byl Hron 1984 se čtyřmi lehkými pramicemi zvanými „bachratky“ = pro každou družinu jedna. Tábořili jsme, kde bylo na pohled vhodné místo, což někdy vadilo majitelům luk. (Výstup se vzteklým majitelem jedné takové u Hluboké na Vltavě 1972 vtipně popsal v cyklostylovaném almanachu ke dvacetinám 1. oddílu Milan Šťastný.) Vařili jsme na propan butanových vařičích, myli jsme se v řece, na latrínu jsme chodili s polní lopatkou. A kdykoli to bylo možné, kupovali jsme plné loďáky chlebů, protože v malých vesnických prodejnách objednávali pečivo na počet obyvatel. Přes víkend bývalo zavřeno, a tak jsme jednou v neděli večer trhali nad Bechyní nezralé hrušky a druhý den došli pěšky do města a v restauraci u nádraží si v deset dopoledne dali každý dva obědy.   Jinak to ale byly normální tábory se hrami, táborovými ohni, plněním Tří orlích per (jednou na Hronu v Kozárovcích jsem měl opravdu strach, jestli se mi Pepa Josif vrátí po čtyřiadvaceti hodinách samotky z druhého břehu řeky) a pěšími výpravami do okolí. Přál bych vám třeba vidět, jak zchátralý byl Český Krumlov v roce 1985. Asi jako naše Zámostí ve stejné době.  Tehdy už začínalo vodáků na řekách přibývat, na březích zas tábořišť a volně se s celým oddílem stanovat téměř nedalo. Fenomén putovních tábor se proměňovat, až dospěl do podoby stoprocentního servisu. Přesto jezdím na řeky dodnes rád.

Milan Zeibert

Článek byl převzat ze Třebíčského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulky jsou redakční.