50 let vodního skautingu v Třebíči VII

Ilustrační foto
Autor: Petr Sázavský

Vedle táborů putovních pořádaly se v oddílech Aliho Pučalíka tábory stálé. Někdy pro ty, kteří ještě neměli pro puťák dostatečný věk, jindy oddíl tábořil záměrně na jednom místě, aby mohl mít co nejbohatší program, jaký při denním přejíždění nebyl možný. První variantou byly tábory u Horního Mrzatce v letech 1973 – 1975, druhou tábor ve Starých Kestřanech v roce 1976, který byl kombinací tábora stálého se splutím Otavy. Dva roky poté vstoupilo do hry tábořiště, které už nelze překonat. Po napuštění Dalešické přehrady vyzval Ali Honzu Uhra, který díky rodinné chatě a chalupě v Koněšíně dobře znal údolí Jihlavky, aby mu pomohl vyhledat místo pro budoucí tábor. Volba padla na zátoku pod obcí Kozlany, jíž vévodil zalesněný ostrov se skálami, jejichž větší část byla zatopena a jimž horolezci říkali Lavičky.

První tábor se na Lavičkách konal v létě 1978 a až do konce osmdesátých let se zde každoročně střídaly hned 3 běhy táborů ROH. Jejich vedoucími byli v naprosté většině odrostlí členové oddílů, kteří na činnost v  průběhu roku neměli čas, na tábor však přijeli rádi. Účastníky byli mladší členové oddílů, ale čím dál víc také děti, které se přihlásily na tábor ZV ROH ELITEX, aniž třeba něco o vodáckých oddílech tušily. Někteří z těchto účastníků se v dalších letech na Lavičky vraceli a někdy se stávali i členy oddílů.

Tehdy si také jeden z táborových běhů pojmenoval ostrov v zátoce Ostrovem přátelství podle knih skautského spisovatele Miloše Zapletala. Skutečný Ostrov přátelství leží na Sečské přehradě, v knižní předloze se tábořilo přímo na něm, což v současnosti není možné. To, co je popsáno v knihách, zachycuje stav z doby po II. světové válce, kdy na ostrově tábořila legendární pražská Pětka, kterou autor pro literární potřeby ztotožnil s pardubickou Sedmičkou, která má svoji základnu na břehu Sečské přehrady. Nikoho z nás nenapadlo, že se za pár let s oběma oddíly potkáme, že se Miloš Zapletal jednoho dne neohlášeně objeví v naší zátoce a že se bude v třebíčském kině Moravia za přítomnosti přímých účastníků promítat film Na dobré stopě, natočený v létě 1947 na pravém Ostrově přátelství. To všechno se stalo v devadesátých letech, kdy skončily tábory ROH, Lavičky však byly dále v majetku odborářů nyní už z Unipletu a ti je pronajímali různým zájemcům. Z oddílů našeho přístavu je využila děvčata ze 4. oddílu, mnohem víc se ale tábořiště, které jsme považovali za své, ačkoli nám nikdy nepatřilo, zapsalo do historie lesních škol vodních skautů. Byla to opět práce Aliho, který pražskému hlavnímu kapitanátu jednak nabídl bezkonkurenční místo, jednak nás jako vždycky všechny zapojil.

Začínali jsme jako účastníci lesní školy v roce 1991, ale už od následujícího roku, kdy se zde konal lesní kurs, jsme byli v rolích instruktorů. Lesní školy v letech 1993 a 1995 vedl Ali osobně a další dvě (1997 a 1999) svěřil mně. Lesní škola v roce tří devítek dostala název Devátá vlna, protože byla navíc devátou LŠ vodních skautů v historii. Než jsme se v létě sjeli na Lavičkách, absolvovali jsme víkend na Seči včetně přistání na Ostrově přátelství. Na Dalešické přehradě jsme ale zvolili jinou literární předlohu: knížky Arthura Ransoma odehrávající se na Ostrově Divokých koček na jezeře Coniston. Jako největšího odborníka na Ransomovy příběhy jsme si objednali docenta Josefa Píchu, který na místě konstatoval, že skutečný Ostrov Divokých koček se tomu našemu velmi podobá. Tuto etapu Laviček ukončila „největší akce v dějinách vodáckých lesních škol“ čili společný kurs, seniorská a instruktorská LŠ, pro kterou Ali o rok později vybral Lančovskou zátoku na Vranovské přehradě.

Tehdy už jsme podmínky pro další akce na Lavičkách neměli. Odboráři ze zaniklého Unipletu tábořiště prodali a pro ty, kteří netrpí nostalgií po starých Lavičkách, je možnost pořádat tábory v prostoru při vstupu do zátoky, který přístav před lety získal. Útočiště zde v některých letech našel 6. oddíl, v poslední době tu táboří dívčí 4. oddíl. V dalších bězích je tábořiště pronajímáno jiným skautským oddílům. Pro přístav Žlutá ponorka zůstává pravidelným místem konání každoroční Čajové plavby.

Milan Zeibert

Článek byl převzat ze Třebíčského zpravodaje se souhlasem vydavatele.