Desatero první pomoci s epilepsií na Třebíčsku přináší základní rady

Ilustrační foto
Autor: stock.xchng

Pomáhám lidem s tím, co zlomilo mě.
Lékaři mi moji epilepsii dlouho nevěřili, mám velmi slabé epileptické záchvaty, které se těm velkým záchvatům příliš nepodobají. Zažila jsem si kvůli ní pomluvy ze stran učitelů i spolužáků. Ovlivnilo mi to studium, život na intru i způsob přemýšlení. Když bylo jisté, že jsem epileptička, měla jsem černé myšlenky. Chybělo mi promluvit si o tom s někým, kdo to má podobně, a právě tehdy jsem založila instagramový profil Slabaepi. Později jsem začala působit i na Tiktoku. Na konci roku 2025 jsem začala nahrávat podcasty na Spotify pod názvem Okem epileptičky a 1. ledna roku 2026 jsem takto pojmenovala i své sociální sítě.

Jak jsem studovala s častými epileptickými záchvaty?

1) Na základní škole
Jelikož první náznaky mojí epilepsie byly už ve 13 letech, měla epilepsie velký vliv i na studium. Tehdy to byly spíše migrény, záseky a několika vteřinové kolapsy. Měla jsem potíže s prací na počítači a v 9. ročníku i s učitelem informatiky, který mi nevěřil a mé potíže ignoroval s nátlakem na splnění zadaných úkolů. Samozřejmě se to brzy řešilo s vedením školy, ale jelikož jsem neměla lékařsky potvrzenou diagnózu epilepsie, řekli mi, že mám pouze strach ze světla, (podobně jako mají lidé z hadů, pavouků atd.). Někdy od 6. ročníku jsem nezvládala kino, ale na jiné školní výlety a akce jsem normálně směla.

2) Na učilišti
Během prvního ročníku se nedělo nic zvláštního, zlom nastal několik týdnů před letními prázdninami. Záchvaty se vrátily, ale ve větší síle a často jich bylo více za sebou, mnohdy takovéto nakupení trvalo i několik minut. Téměř celé první pololetí druhého ročníku jsem dělala, kvůli častým záchvatům a následným hospitalizacím, dálkově a z praxe jsem si po návratu do školy udělala nějaké zkoušky. Na začátku druhého pololetí jsem se mohla vrátit do školy, akorát s rozdílem, že jsem nastoupila na internát. Třetí ročník už byl poměrně bez potíží. V podstatě jediná podstatná komplikace byly poruchy paměti, jelikož jsem měla během 1. a 2. ročníku časté záchvaty, nepamatovala jsem si většinu toho, co jsme se tehdy učili, a hrozilo mi, že neudělám závěrečné zkoušky pro zdravotní indispozici.

Moji mazlíčci také vnímají, že mám epilepsii, jak?

Domácí mazlíčci epilepsii svého pána velmi vnímají a ti naši nejsou výjimkou. U mě to byli pouze psi a kočky. První zvíře, které na můj záchvat zareagovalo, byl německý ovčák, který mě neznal a žádnou zkušenost s epileptiky neměl. Psi většinou reagují tím, že se snaží zabránit pádu či zranění dotyčného člověka tím, že si k němu stoupnou nebo lehnou a případně po odeznění záchvatu dojdou pro pomoc. Nemůžu nezmínit naši fenku Bellu, která mi hodněkrát při záchvatech a nevolnostech pomohla. Mnohdy moje záchvaty zvládne lépe než většina lidí a vycítí je dříve než já, přestože mám aury (cítím na sobě příchod záchvatu předem). Co se týče koček, tak jedna dospělá kočka mi ležela u hlavy při epi záchvatu, který jsem dostala doma na posteli, a bránila mě natolik, že porvala každého, kdo se ke mě chtěl přiblížit, včetně mé matky, když se ji snažila odehndat kvůli zásahu RZS. Například naše tehdy asi půlroční kotě mě při záchvatu kousalo do nosu a olizovalo uši, aby mě probudilo. Kočka si k člověku většinou lehne, jakmile cítí, že něco není v pořádku a nepustí ho vstát. Při záchvatu lehává u hlavy, většinou tak, aby se dotyčný neporanil a snaží se škrábáním, olizováním a menším kousáním dotyčného probudit. Samozřejmě hodně záleží na povaze a velkosti konkrétního zvířete.

Jak komunikovat s člověkem, poté co se probudí z epileptického záchvatu a co nedělat?

• Při odvádění myšlenek se rozhodně neptejte na události toho dne.

Většina z nás má po záchvatu problém vzpomenout si, co se ráno dělo nebo co jsme dělali během dne. Převeďte téma spíš na něco dlouhodobého (mazlíček, zájmy,...).

• Povídejte si s ním, než přijede sanitka.
Nejen, že ho přivedete na jiné myšlenky, ale dokážete přesněji říct, jak moc je zmatený.

• S jídlem a pitím, počkejte, až bude vyšetřen záchranáři.

On stejně asi nebude mít na jídlo úplně pomyšlení.

• Když se bude ptát, co se stalo, netajte to a nežertujte.

Mnohdy je horší nevědět, co se stalo, než vědět pravdu.

Desatero první pomoci

1. Obraťte dotyčného na bok nebo do stabilizované polohy. Pokud ho nedokážete obrátit, obraťte alespoň hlavu.
2. Odstraňte z jeho okolí všechno o co by se mohl poranit (židle stůl, reklamní poutače) Pokud nelze překážku odstranit, odtáhněte dotyčného od ní nebo mezi dotyčného a překážku vložte něco měkkého, například mikinu, polštář...
3. Podložte mu hlavu něčím měkkým nebo klidně vlastní rukou, ale nebraňte křečím, držte mu ji zhruba stylem, jakým držíme hlavu miminku.
4. Volejte záchranku.
5. Podejte SOS medikaci, tady samozřejmě záleží, zda ji u sebe má a vy ji najdete. Pokud nevíte, jak ji podat nebo ji nenajdete, můžete s podáním SOS medikace počkat na záchranáře.
6. Vyčkejte s dotyčným do příjezdu RZS.
7. Pokud najdete identifikační náramek s číslem na kontaktní osobu, kontaktujte ji, abyste zjistili důležité informace.
8. Nepanikařte a zachovejte chladnou hlavu.
9. Nevkládejte nic do úst.
10. Nevytahujte jazyk, jelikož průměrný člověk v epileptickém záchvatu nevnímá a má stisk o síle rozzuřeného vlčáka.

Lucie Vyskočilová

Paní Lucie Vyskočilová z Třebíčska trpí epilepsií od svých 13 let a věnuje se tomuto tématu na sociálních sítích, kde nabízí pomoc, porozumění a vysvětlení příbuzným i okolí.