Víťa Patočka patří mezi Třebíčské talenty

Ilustrační foto
Autor: Pixabay

Jaká je vizáž třebíčských Disconnexion?

Jsme funky kapela, naše hudba je taková houpavá, taneční. Když lidé přijdou, často je to rozhýbe.

To, co hrajete vy, je na Třebíč poměrně nezvyklý styl. Jak vás místní publikum vnímá?

Dřív na tuhle hudbu lidé tolik zvyklí nebyli. Já v Disconnexion hraju nějakých pět let, a za tu dobu se návštěvnost na našich koncertech zvedla několikanásobně. Je to asi i proto, že jsme se zlepšili hráčsky, ale i tím, že jsme si lidi trochu vychovali. Když se v Třebíči řekně Disconnexions, lidé vědí. Máme vybudovanou určitou fanouškovskou základnu, dejme tomu nějakých sto lidí, kteří na Béčko vždycky přijdou.

Je vám jednadvacet a říkáte, že s Disconnexion hrajete už nějakých pět let. Jak jste se tehdy ke kapele v takhle nízkém věku dostal?

Já byl zpočátku jenom na záskok. Tehdejší bubeník odjel na půl roku do Ameriky a já za tu dobu s Disconnexion odehrál oba dva koncerty, víc jich prostě nebylo. Záskoků postupně přibývalo, až si mě jednou nechali. Taky jsem si občas zahrál se Zouváky Božími a o Vánocích jsem hrál s FruFru na Béčku, to pro mě byla velká čest.

Když zaskakujete u cizí kapely, kolik potřebujete času na zkoušky?

S FruFru jsme měli dvě, ještě nejsem takový střelec, abych to dal bez ničeho. Venca Bartoš z FruFru mi poslal nahrávky, já si je naposlouchal, napsal si na papírek, co se tam děje, sám si to přehrál, na dvou zkouškách jsme všechno přehráli a šlo se na věc. Úplně bez chyb to nebylo, ale celkově to dopadlo lépe, než jsem očekával.

Když to vezmeme úplně od začátku – jaká je role bubeníka v kapele?

Podle mého držet rytmus a vést kapelu, dávat spoluhráčům informace, co se bude dít dál. V Disconnexion je nás sedm, a i když spolu hrajeme dlouho a jsme sehraní, občas se stane, že někdo na něco zapomene. Potom mu já musím dát najevo, co dál.

A co když na něco zapomenete vy?

To už je blbý (usmívá se). Hrozně důležitá je komunikace mezi muzikanty na pó- diu, musejí se na sebe dívat. My to děláme a tím, jak jsme sehraní, nám stačí na sebe mrknout a vím, co a jak.

Pamatujete si, kdy jste si poprvé na bicí zahrál? Přece jenom je to nástroj, který většina lidí nemá doma v obýváku.

Já vlastně asni nevím. Táta mi jednou sehnal staré bubny, na kterých na koncertě nezahrajete, ale já si do nich začal bouchat a strašně mě to bavilo. Pak mi rodiče našli skvělého učitele ve Velké Bíteši, za ním jsem jednou týdně jezdil tři roky.

Pro mě jako pro laika je záhada, jak při hraní zvládnete zkoordinovat ruce, nohy, myšlenky a ještě přitom hlídat kapelu. Jak se to dá naučit?

Musí se to cvičit od pomala. Mám na to skvělou učebnici, kde jsou snad všechny kombinace, které vůbec existují. Je to taková abeceda bubenické kordinace. Já zkouším v různých rychlostech, různě hlasitě, dobré je jednou končetinou hrát pořád to samé a ostatníma končetinama do toho postupně přidávat různé zvuky. Je to hodně pestré, hra na bicí má nepřeberné možnosti.

Co vás na bicích nejvíc baví?

Vytvářet nové zvuky. Hra na bicí není jenom úder paličkou do bubnu, ale můžete si to přitlumit rukou, vzít paličkou lehce zkraje nebo bubnovat na věci, které k tomu původně nejsou určené, klidně třeba na hrnce.

Když jdete na koncert, posloucháte kapelu jako celek nebo se soustředíte jen na bubeníka?

To hrozně záleží na konkrétní situaci. Bubeníka si trochu víc všímám vždycky, ale když ho znám a vím, jak hraje, soustředím se víc na to, jak to celé kapele hraje. Není to tak, že bych hledal chyby, ale spíš se snažím najít něco, co bych mohl použít pro sebe nebo pro kapelu.

Hru na bicí studujete na na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Proč jste se rozhodl pro tuhle cestu?

Já od mala neměl jako cíl, že jednou půjdu na konzervatoř, ale když jsem začal hrát s opravdovou kapelou, začalo mě to pořádně bavit. Trochu náhodou jsem se dostal na zkoušku kapely Angelheaded Hipsters, a tam jsem zjistil, že můžu tvořit vlastní hudbu a že to ani není moc těžké, zvlášť když jsou do toho lidé zapálení. Kluci z kapely mě naučili do bubnů pořádně třísknout, do té doby jsem to jen tak hladil... Teď se toho ale zase těžko zbavuju, když mám hrát se školní kapelou jazz, musím hrát potichu (usmívá se).

Článek je převzat z Třebíčského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulky jsou redakční.