Rozhovor s Pavlem Hlaváčem: Do bačkor mě nikdo nedostane

Ilustrační foto
Autor: Jiří Sedláček, Wikipedia

Co všechno lidé na vaší výstavě uvidí?

Najdou tam obrazy, které jsem doma plácal poslední dva roky. Mně se o tom špatně hovoří, protože nejsem malíř, ale bluesman. I proto se to jmenuje Panelá- kové blues – jsem bluesman a maluju doma v paneláku.

Jak jste se tedy coby bluesman k malování dostal?

Já měl takové sklony už na základce, když jsem chodil do malířského kroužku k panu učiteli Hedvábnému. On tvrdil mámě, že bych měl jít do Brna na uměleckou průmyslovku, ale máma říkala, že malování není žádné řemeslo. No tak jsem se naštval a šel se učit frézařem, což jsem potom dělal skoro celý život.

Co se přihodilo, že jste vzal opět po letech štětec do ruky?

To byla docela estráda. Součástí festivalu Zámostí bývá výstava amatérů i profe- sionálů Open performance v zámecké konírně a kurátor výstavy byl můj kama- rád Artuš Adámek. On je výborný gra k a nikdy tam nevystavoval, tak jsem se ho ptal proč. On na to, že bych tam nejdřív musel vystavovat já. Tak jsem udělal dva obrázky a bylo to.

Byly na ty první dva obrazy nějaké reakce?

Jo, od Ladislava Nováka. Chodil po konírně kolem obrazů, ruce za zády a u těch mých se zastavil. Dal brýle nahoru, koukal na ně a ptal se, jak jsem je dělal. Já na to, že je to výrobní tajemství, načež na mě pan Novák na celou konírnu zařval: „jdi do pr*ele!“ Každopádně to bylo prolínání barev a o chvíli později mi už říkal, ať to dělám dál. Tak jsem dělal.

Proč jste zvolil zrovna prolínání barev?

Já jsem slýchával, že jsem šel po Novákovi, ale já o něm věděl akorát to, že mačká papír. Tak jsem si vymyslel techniku, které říkám šmirgláž, jako šmirgl papír, a nevím o tom, že by to dělal někdo jiný.

Blues není zrovna masové rozšířený hudební styl. Jak jste se k němu vůbec dostal?

Taky přes školu, na blues mě navedla paní učitelka Šilhavá. Do školy nosila sklá- dací gramofon, pouštěla nám gospely a mě to v nějakých čtrnácti letech hrozně chytlo, ono v šedesátých letech to pro mě bylo něco úplně nového. Později jsem začal hrát, tehdy ještě napůl rock and roll, i když i ten má s blues má hodně spo- lečného... Bluesmany jsem poslouchal pořád. A je jedna věc, která mě na blues hodně baví.

Povídejte.

Jiné kapely většinou nazkoušejí svoje věci na 120 procent, čili na koncertě už to můžou jenom pokazit, už to nijak nevylepší. Kdežto já to můžu hodně zkazit a ještě víc zlepšit. Blues je improvizace, my máme danou kostru a pak se podle nálady sóluje.

Co vlastně říkáte na současnou třebíčskou hudební scénu?

Je tady jedna kapela, která je nad vším, jsou to Permon Balet Superstar. Jen je škoda, že je tu lidé moc neznají, v Třebíči se chodí na zábavovky. Ty tu ale mají tradici odjakživa. Pamatuju, že jsem v sedmdesátých letech hrál v kapele Arti- culus soulovou muziku a hráli jsme taky na zábavách. Přijeli na nás lidi z Prahy, Brna nebo Znojma a z Třebíče nikdo. Když jsme hráli doma, byli to většinou propadáky.

Štvalo vás to někdy?

Jasně, že mě to vadilo, ale na druhou stranu jsem to i chápal. Byla to éra Deep Purple nebo Led Zeppelin a já to neznal, poslouchal jsem něco úplně jiného. Ni- kdy jsem nebyl bigbíťák. Dneska chodím na koncerty po hospodách, jezdím do hudebního klubu v Račerovicích... Prostě mě baví alternativní hudba.

Článek byl převzat z Třebíčského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulky jsou redakční.